Jak vypěstovat čerstvou zeleninovou nať v zimě

Mám pro vás jeden tip jak si doma vypěstovat čerstvou zeleninovou nať. Tento příspěvek jsem mohla napsat dříve, ale bohužel si na to také vždy vzpomenu až uprostřed zimy :-) Ale jak se říká, lepší pozdě než nikdy.
Pěstování je velmi jednoduché, stačí pár obyčejných květináčů, zemina a trochu místa u okna. A zelenina samozřejmě. Doma si takto můžete v zimě vypěstovat cibulovou, petrželovou a celerovou nať. Cibuli zasaďte celou, jen špičku nechte koukat. Z celeru a petržele stačí odříznout cca 2 cm od vrchu, a zasadit tak, aby koukala jen špička. Zeleninu pravidelně zalévejte a po několika dnech vám začne rašit mladá nať. Pokud máte možnost, vyberte si v obchodě nějakou pěknou zeleninu, třeba tu, která již raší. Může se stát, že některá cibule vám nevzejde a uhnije, proto doporučuji zasadit minimálně dvě.
Čerstvou nať můžete použít např. do polévek a do pomazánek.

Tak tohle je foto zruba po 20-ti dnech. Cibule je jasně nejrychlejší, petrželi to chvíli trvá a celer pustil jen kořínky, ale stále se nic neděje. Popravdě, celer letos zkouším poprvé, a tak teď váhám, zda vůbec takto lze vypěstovat celerovou nať. Celkově má zelenina málo světla, bohužel ji zrovna nemůžu umístit jinam než k severozápadnímu oknu.

Read more...

Ředkvičky

Ředkvičky patří mezi naši oblíbenou kořenovou zeleninu a jsou nedílnou součástí českého jídelníčku. Velkou výhodou ředkviček je, že se dají ve sklenících pěstovat a sklízet po celý rok.
Největší pěstitelé jsou Čína a Japonsko. Existuje mnoho odrůd, které se liší velikostí, palčivostí, tvarem – kulaté nebo oválné a nebo barvou slupky – červenou, červenobílou, bílou nebo černou.
Čerstvá ředkvička je křehká a šťavnatá a její listy jsou svěží a nepřerostlé. Nekupujeme ředkvičky povadlé a na omak měkké – ty jsou buď staré nebo nevhodně pěstované. Nevhodné ředkvičky poznáme i podle toho, že jsou gumovité, dřevnaté, "vyšeptalé" nebo popraskané.
Nejchutnější a zcela jistě i nejzdravější jsou ředkvičky čerstvé. Čerstvé konzumujeme především s chlebem namazaným máslem, sýrem, jako součást salátů, předkrmů a pomazánek.
Ředkvičky můžeme také tepelně upravovat, a to buď jako zeleninu do polévky nebo teplou zeleninovou přílohu k masu. Dají se také nakládat do octového nálevu.

Léčivé účinky:
V ředkvičkách najdeme bohatý zdroj vitaminu C, prospěšnou látkou v této zelenině je kyselina listová. Ředkvičky jsou také bohaté na selen. Dále obsahují např. vápník, hořčík, draslík, karoten. Také obsahují vlákninu.
V ředkvičkách jsou ale ve vysoké míře zastoupeny další, našemu zdraví velice prospěšné látky - hořčičné oleje (dodávají ředkvičkám onu typickou, štiplavou chuť), které si tato zelenina produkuje ke svojí vlastní ochraně proti škůdcům a nebezpečným mikroorganismům.

Ředkvičky hubí střevní bakterie a plísně, podporují peristaltiku střev, odstraňují zácpu, chrání buňky před volnými radikály, působí proti nadýmání, jsou prevencí žlučových a ledvinových kamenů, snižují cholesterol, uvolňují hleny při kašli, posilují nervy, posilují imunitu.
Pravidelnou konzumací ředkviček můžeme zabránit rozmnožení bakterií a plísní a přemnožené kultury účinně likvidovat. Hořčičné oleje, produkované ředkvičkami fungují i v ústní dutině a v oblasti nosohltanu. Pomáhají rozpouštět usazený sekret, léčí rýmu a kašel. Pomáhají potlačovat infekce a posilují naše tělo v boji proti nim.

Read more...

Mrkev obecná (Daucus carota)

Mrkev patří mezi nejčastěji používanou zeleninu. Již za Karla Velikého se poddaným doporučovalo, aby ji hojně pěstovali a jedli podle příkladů královských pěstitelů zeleniny. I díky tomu se nebývale rozšířila a stala se vcelku běžnou odrůdou.
Mrkví obecně nazýváme všechny typy mrkví - karotka je ranná odrůda mrkve s jemnější dužninou a tupým kořenem, pozdní - velké typy nazýváme mrkví, jsou špičaté a dobře skladovatelné.
Mrkev skladujeme v chladném a temném prostředí. Pravidelně kontrolujeme její kvalitu. Mrkev nikdy nekrájíme ani nestrouháme předčasně, nýbrž těsně před další úpravou.
Na rozdíl od většiny zeleniny je mrkev zdravější vařená nebo restovaná. Syrová má tuhé buněčné stěny, takže tenké střevo absorbuje jen nepatrné množství beta-karotenu. Při tepelné úpravě se přemění více než polovina této látky na vitamín A.

V kuchyni má široké uplatnění. Připravují se z ní polévky, přílohy, saláty, nádivky, pomazánky, omáčky. Pokud je nať mladá a svěží, nevyhazujeme ji, ale dá se použít podobně jako bylinky.

Tipy - škrábání bude mnohem snazší, když mrkev na chvíli ponoříme do vroucí vody a potom hned do studené.
Kořeny čistíme, krájíme či strouháme rukama namočenýma v octovém roztoku, čímž zabráníme nevzhlednému zabarvení a popraskání pokožky.
Chuť zjemníme když do vody přidáme trochu jablečné šťávy.

Léčivé účinky:
Mrkev je především důležitým zdrojem vitamínu A, který mimo jiné zlepšuje vidění a pomáhá při šerosleposti. Je jedním z nejlepších zdrojů beta-karotenu, obsahuje ho ve 100 g až 10 mg. Má také velké množství selenu, což je stopový prvek velmi důležitý pro náš imunitní systém. Nalezneme tu ale i vitamin D, E, K, vlákninu, lehce stravitelnou glukózu, lecitin, hořčík, vápník, železo, draslík, jód, kyselinu nikotinovou, zinek, chlór.
Mrkev zvyšuje odolnost organismu, pomáhá při zácpách, posiluje srdce a cévy, podporuje vývoj a růst u dětí, prospívá těhotným ženám, zlepšuje vidění, stará se o hezkou pleť, vlasy a nehty, urychluje hojení ran, posiluje sliznice v těle, chrání proti volným radikálům, zvyšuje mužskou plodnost a potenci.
V rámci prevence, na posílení imunity a harmonizaci střevní mikroflóry se osvědčila čerstvá mrkvová šťáva s medem, kdy popíjíme 150 ml alespoň 3x denně.

Read more...

Kedlubna

Kedlubna, též kedluben, je košťálová zelenina, kterou člověk získal vyšlechtěním divoké brukve zelné. Kedlubny rozeznáváme rané a pozdní, bílé a modré.
Její minulost sahá až dvě stě let před naším letopočtem. Její předek byla pompejská brukev, primitivní kedlubna se zesíleným stonkem, podoba dnešního kedlubnu pochází pravděpodobně ze Středomoří a Číny.
Zdřevnatí-li brukev, na vině je špatné ošetřování nebo špatná půda. Zdřevnatělé kedlubny jsou hůře stravitelné, vybíráme tedy jen čerstvé plody a konzumujeme je pokud možno co nejdříve.

V kuchyni má kedlubna mnohostranné využití. Můžeme ji konzumovat jak syrovou, tak i tepelně upravenou. Připravujeme z ní saláty, polévkové zeleniny, dusíme ji, smažíme, plníme apod. Hodí se také do zeleninových pomazánek, příkrmů, omáček i k přípravě placek typu bramboráků.

Léčivé účinky:
Kedlubna má až 60 mg vitaminu C ve 100 g, mnoho karotenu, vitaminu E, B, K dále obsahuje kyselinu nikotinovou, listovou, kyselinu panthothenovou, draslík, vápník, železo, zinek. Nalezneme v něm i protisklerotický inositol, sloučeniny síry, biotin, selen.
Mladé listy obsahují mnohonásobně více vitaminu C a třikrát více vápníku než bulva.
Kedlubna podporuje krvetvorbu, přispívá ke zdravé pokožce a pěkným vlasům, chrání před volnými radikály a před arteriosklerózou, spouští látkovou přeměnu v buňkách, je prevencí proti infekcím, zvyšuje odolnost proti stresu a schopnost soustředění, stimuluje dýchání buněk, pomáhá lepšímu trávení, uvolňuje zácpu. Vitamin K obsažený v kedlubně je důležitý pro prevenci vnitřního krvácení, pomáhá zmírnit silné menstruační krvácení žen a je též potřebný pro správnou funkci jater a ledvin.
Sto gramů kedlubny obsahuje jen asi 50 kalorií, a ta je tak vhodnou zeleninou pro redukční diety. Spolu s podporou látkové výměny podporuje snižování váhy.
Kedlubna je spolu s ostatními druhy brukvovité zeleniny (květák, brokolice, růžičková kapusta) jedním z nejsilnějších bojovníků proti rakovině. Kedlubna však není vhodná pro lidi, kteří trpí na záněty žaludeční sliznice a dvanáctníku, jelikož éterické oleje obsažené v kedlubně vyvolávají bolestivé podráždění.

Read more...

Topinambury

Pravlastí topinamburů je s největší pravděpodobností Mexiko a do Evropy se dostaly přes románské země v 17. století. Nejoblíbenější jsou v Izraeli a právě proto se jim často říká židovské brambory nebo jeruzalémské artyčoky. Největším pěstitelem v Evropě je Francie. U nás se pěstují bohužel převážně pouze jako krmivo, ale v jiných zemích se často dostávají do kuchyně, hlavně diabetiků, a tak to můžeme na jaře jako novinku třeba zkusit.
Topinambury jsou různě tvarované podzemní hlízy sladkých brambor. Nadzemní část tvoří až 3 metry vysoký stonek se žlutým květem. Rostlina se podobá slunečnici s malým květem a právě proto se řadí mezi slunečnicovité. Hlízy jsou mrazuvzdorné, proto je možné nechat je v zemi přes zimu až do února, března, kdy je nedostatek vitamínů a pak konzumovat. Hlízy se velmi rychle rozrůstají po celé zahradě, proto je třeba topinambury sázet někam do kouta zahrady. Jsou nenáročné na půdu i na světlo. Topinambur je z 80 % tvořen vodou.
Topinambury se špatně uchovávají ve sklepě, už po krátké době ve sklepě měknou, hnijí a plesniví. Proto je nejlépe je zkonzumovat brzo.

Topinambury jsou výborné za syrova např. na saláty a různé zeleninové doplňky. Pokud se přidržíte tepelné úpravy pamatujte, že kromě vaření je lze též např. dusit na másle s cibulí nebo opékat. Při přidávání do polévek je jde dávat do hrnce až těsně před koncem varu. Topinambury neškrábeme, ale umýváme je kartáčkem pod tekoucí vodou a buď se konzumují tak, jak jsou celé nebo se nastrouhají a smíchají s jinou zeleninou. Také je možné z nich v elektrickém odšťavňovači připravit šťávu, kterou je však nutné kombinovat s mrkvovou šťávou v poměru 1 : 1 a pít po malých doušcích. Můžeme je také vařit, dusit, opékat, zapékat, smažit, kromě již zmíněného použití syrových do salátů. Při jejich přípravě je však dobré mít na paměti jejich nasládlou chuť s oříškovou příchutí.

Léčivé účinky:
Nejbohatší složkou topinamburů jsou sacharidy ve formě inulinu, glukózy a fruktózy. Vlákniny je asi 1 %. Obsahují celou škálu organických kyselin, především kyselinu citronovou, mléčnou, jantarovou a jablečnou. Mimo to ještě vitamíny A, B1, B2, C a D a z minerálních prvků nejvíce draslík a v menší míře fosfor, hořčík, vápník, síru a železo.
Právě díky sacharidu inulinu je konzumace topinambur velmi vhodná pro diabetiky. Tento sacharid nerozlaďuje koncentraci krevního cukru. Topinambury jsou dietní potravinou a proto jsou velmi vhodné pro děti, rekonvalescenty, staré lidi a lidi bojující s nadváhou. Jejich pravidelná konzumace působí proti artritidě a v lidové medicíně se jim říká "hlízy na revma". Mimo jiné účinně mírní žlučové koliky, zmírňují křeče a jsou vhodné při nevolnosti v těhotenství. Snižují cholesterol v krvi, regulují krevní tlak, zlepšují činnost trávicí soustavy, chrání játra a ledviny, ale mají i antistresové či detoxikační účinky. Konzumace topinamburů a batátů spolu s dalšími potravinami bohatými na betakaroten mohou preventivně působit proti některým druhům kožní rakoviny.

Read more...

Křen selský (Armoracia rusticana)

Na území dnešního ČR byl křen rozšířen zřejmě prvními Slovany, tedy někdy v polovině prvního tisíciletí n.l., první písemné zmínky o něm však pochází až ze století 12.
Sbírá se kořen a to obvykle z dvouletých rostlin na podzim (září až listopad), případně na jaře (březen až květen). Kořen se uchovává čerstvý v chladu a vlhku, tedy např. ve sklepě zahrabán v písku.

Používá se jako přísada k jídlům, zejména masitým. Fytoncidního působení křenu je také využíváno při nakládání např. okurek nebo červené řepy, k nimž se přidávají plátky křenu, díky kterému naložené směsi nepodléhají (nebo alespoň podléhají později) plesnivění.

Domácí křen na zimu
300 g křenu, 2 dcl převařené vody, 1 dcl oleje, 1 lžíce cukru, 1 lžíce octa, 1 lžička soli

Křen oloupeme a nakrájíme na kolečka, společně s převařenou vodou, octem a olejem rozmixujeme tyčovým mixerem na kaši. Potom dle chuti osolíme. Hotovou křenovou pastu dáme do skleniček a uchováme v chladu (lednici). Křenová chuť a bílá barva nezmizí....
Je to báječná příloha k masu, párkům, klobáskám.

Léčivé účinky:
Droga obsahuje glukosinoláty (zejména sinigrin), silice, značné množství vitamínu C (až 2x více nežli např. v citrónech), sacharidy, enzymy, asparagin, glutamin, organické kyseliny a flavonoidy. Při porušení pletiv kořene (typicky strouháním) se ze sinigrinu působením enzymu myrosinasy uvolňuje hořčičná silice allylisothiokyanát, která způsobuje štiplavou chuť a pach křenu.
Křen působí výrazně antibakteriálně, podporuje trávení (zvyšuje vylučování trávících enzymů a normalizuje střevní mikroflóru), odhleňuje průdušky, působí močopudně a celkově povzbudivě, pro vysoký obsah vitamínu C je výborným prostředkem při rekonvalescenci. Při zevním použití zvyšuje prokrvení tkání, čímž urychluje hojení a regeneraci.
Vnitřně se podává nejčastěji čerstvý, nastrouhaný, pro zmírnění štiplavosti obvykle smíchaný s nastrouhanými jablky v poměru 1:1 v dávce 1 až 4 polévkové lžíce denně.
Při průduškových chorobách - se osvědčila inhalace křenu (1 polévková lžíce křenu se vaří ve vodě a páry z ní se inhalují asi 10 minut).
Vypuzení žlučníkových kamenů - užívá se macerát křenu v červeném víně (litrová láhev se naplní do 1/5 nastrouhaným křenem, zalije se červeným vínem, nechá se 10 dní luhovat a pak se užívají první 3 dny 3 čajové lžičky macerátu, později 3 polévkové lžíce, celkem se bere nejméně 30 dní).
Při revmatismu nebo při ischiasu - zevně se křen užívá zejména ve formě tzv. křenové placky (smíchá se 1 díl nastrouhaného křenu, 5 dílů mouky a 1 díl tuku, např. sádla, placka se přiloží na postižené místo a nechá se působit 15 až 30 minut) a obdobně lze použít i čerstvé, pomačkané listy.

U citlivých osob však může křen na pokožce vyvolat puchýřky, proto je nezbytné nejprve na malém kousku pokožky otestovat její reakci. Vnitřně by křenu neměli užívat lidé s žaludečními či dvanácterníkovými vředy, na všechny občany pak křen působí negativně ve vyšších nežli doporučených dávkách (dráždí trávící ústrojí a ledviny).

Read more...

Kapusta

Tato zelenina byla vysoce ceněna v minulosti, je to prastará zelenina známá už v Mezopotámii, zatímco dnes je často přehlížená, v některých rodinách se nevaří vůbec, a teprve zajímavé nové vědecké poznatky nás ke kapustě vracejí jako k něčemu velmi zdravému.
Na pultech obchodů se setkáváme celoročně s hlávkovou kapustou, kadeřavou kapustou neboli kadeřávkem a kapustou růžičkovou, jejímž miniaturním hlávkám se prostě říká kapustičky. Kadeřávek i růžičková kapusta přezimují na záhonech a nejchutnější jsou po prvním mrazíku.

Kapustu můžeme vařit, dusit, smažit, zapékat nebo ji připravit zadělávanou. Syrovou ji příliš nejíme, do salátu ji krátce povaříme. Z koření používáme římský kmín (má důraznější chuť i vůni než kmín černý), pepř bílý, černý, zelený i červený, koriandr, zázvor sušený i syrový, česnek.

Růžičková kapusta dušená s houbami (zkuste výraznou hlívu) je výborná. Nejvíce chuti a vůně si uchová vařená v páře, osolená a lehce politá dobrým máslem. Těžší úpravy docílíme, posypeme-li ji ještě opečenou strouhankou nebo sýrem. Určitě zkuste parmazán. Ke kapustě bychom měli dávat více bylinek a koření a o něco méně uzenin. Rozumí si výborně se slaninou, uzeným špekem, uzeným masem a klobásou. Víc není potřeba nic moc přidávat. Méně tuku nebude rozhodně na škodu. Lehčí úpravy představuje třeba orestování listů hlávkové nebo kadeřavé kapusty na olivovém oleji, s česnekem a zeleným pepřem. Dusit ji můžeme jako špenát a přidávat do těstovin, halušek, rýže. Jde o to, dosáhnout výborné chuti, a představit tak kapustu jako něco dobrého těm, kdo ji nikdy nejedli. Pořádná hustá kapustová polévka je tím nejlepším jídlem do mrazu.

Léčivé účinky:
Kapusta je listová zelenina velmi bohatá na různé živiny. Stále se přichází na nové poznatky o jejím blahodárném vlivu na náš organismus. Všechny její druhy jsou bohaté na vlákninu, udržují tak v příznivém stavu náš trávicí systém. Kapusta obsahuje vitamin C, vitaminy skupiny B, vitamin E a K. Je v ní také draslík, vápník, hořčík, železo, fosfor, selen a kyselina listová. Zejména kadeřavá kapusta obsahuje hodně karotenů. Kdo má potíže s žaludkem, játry nebo ho trápí střevní potíže, měl by pojídat právě kapustu; ta navíc i příznivě působí při snižování cholesterolu. A vezmeme-li v úvahu i zvyšování celkové imunity a hojení ekzémů a jiných kožních potíží, což se také kapustě přičítá, je určitě mnoho důvodů, proč se této zelenině nevyhýbat.

Read more...

Fenykl obecný sladký (Foeniculum vulgare)

První záznamy o užívání této byliny k léčení i v kulinářství pocházejí už z doby starověku, používali ho ve staré Číně, Indii, Orientu a v oblastí Středomoří.
Fenykl dorůstá až do výšky 2 metrů. Je podobný kopru, plodem je dvounažka s protáhlými nažkami až 1 cm dlouhými, jsou ale i drobnoplodé formy. Mají mít zelenavou až světlehnědou barvu. Plody fenyklu jsou zdraví prospěšným kořením. Mají charakteristickou vůni, lehce štiplavou, nasládlou chuť. Pro někoho i trpká nebo hořká chuť.
Zužitkovat rostlinu můžeme celou, zralé plody, listy, nadzemní řapíkatou část i kořen. Nejběžnější je užívání semen fenyklu. Semena fenyklu jsou tvarem podobná kmínu, jsou však většinou vetší a po dozrání a usušení mají světle hnědou barvu. V semenech najdeme mnoho pro člověka prospěšných látek, obsahují silice, éterické oleje, cukr, stopové prvky a vitaminy.
Používání semen fenyklu má však také dlouhou tradici v likérnictví, jsou nedílnou součástí výroby mnohých bylinných alkoholických nápojů, například některých absintů a žaludečních likérů.

Fenykl je velmi oblíbené koření hlavně ve francouzské a italské kuchyni. Má sladkou chuť podabající se anýzu. Proto se využívá k dokořenění chleba, cukrovinek a sladkého pečiva. Používá se buď v syrovém stavu, nakrájený do salátu. Po rozebrání řapíku na jednotlivá lůžka nám vzniknou jakési "mističky", které můžeme plnit podle chuti a zapékat na mnoho způsobů.
Listy mají silnou anýzovou vůni a dají se přidávat například k nakládané zelenině místo kopru, do omáček a pomazánek, bylinkového másla, salátů, tvarohových a sýrových jídel, u přípravy dušeného masa, nebo při výrobě likérů. V jižní Evropě se tyto aromatické listy přidávají jako koření k pečeným a grilovaným rybám a jiným masovým pokrmům. Jemně osekané čerstvé lístky mohou svou chutí nahradit mátu v jogurtových zálivkách.

Léčivé účinky:
Fenykl na trávení - látky obsažené v semenech fenyklu uvolňují hladké svalstvo trávicího traktu, pomáhají uvolňovat křeče v oblasti žaludku a střev a zlepšují odchod zadržovaných plynů z těla. Těchto významných účinků jistě využívá nejedna maminka, u malých ratolestí je to jedna z nejjednodušších a nejpříjemnějších cest, jak pomoci při plynatosti. Fenyklový čaj má totiž příjemnou nasládlou chuť, kterou snese i malé dítě a účinek se dostaví po velmi krátké době. To samozřejmě platí pro všechny věkové skupiny, v případě "nafouklého bříška" je fenykl skvělým pomocníkem pro každého.
Na zažívací trakt působí fenykl celkově blahodárně. Je účinný i při menších poruchách trávení, křečích nebo překyselení žaludku. Ve středověku prý dámy pily fenyklový čaj nebo žvýkaly celá semena jako prevenci proti obezitě, protože navozují pocit sytosti a tím snižují chuť k jídlu. Na trávicí trakt však fenykl působí také lehce dezinfekčně, můžeme ho tedy použít při menších katarech žaludku a střev.

Fenykl při nachlazení - méně známé jsou velmi prospěšné účinky fenyklu na dýchací cesty. Pomáhá čistit sliznici dýchacích cest a zlepšuje odkašlávání, což se nám náramně hodí při nachlazení, chřipce či angíně. Lze ho používat samotný, ale hodí se i do bylinných směsí při nachlazení, kombinovaný například s lipovým květem, květem černého bezu, hluchavkou a diviznou. Díky dezinfekčním účinkům se silný odvar ze semen užívá i jako kloktadlo při bolesti v krku.

Další účinky fenyklových semen - látky obsažené v semenech působí lehce močopudně, čímž pomáhají s odvodňováním a čistěním organismu. Mají také příznivý vliv na játra a ledviny, čistí je, a tím zlepšují jejich funkci. V lidovém léčitelství se čaj ze semen používá na zvýšení produkce mateřského mléka a pro vyvolání opožděné menstruace. Dříve se nálev z fenyklu také uplatňoval jako ústní voda pro zlepšení stavu dásní a osvěžení dechu. Za tímto účelem prý naši předkové dokonce žvýkali celá semena, jako my si dnes dáváme žvýkačku.

Vnější užití fenyklu v léčitelství - nálev z fenyklových semen se používá hlavně na oční výplachy a obklady při zánětech očí, které se projevují zarudnutím očního bělma a pálením.

Používání semen ve formě nálevu nebo odvaru má mnoho příznivých účinků na naše tělo:

Recept na čaj/nálev: 2 čajové lžičky semen (nejlépe podrcených) zalijeme šálkem vroucí vody a necháme 10-15 minut odstát, scedíme (můžeme pít až 3x denně)

Recept na odvar: 2 polévkové lžíce na 0.5 l vody, povaříme 15 minut, scedíme (po šálcích vypijeme v průběhu dne) - odvar má silnější účinek než nálev, je vhodný především na důkladné pročištění dýchacích cest při nachlazení

Read more...

Fazolky

Prapředek fazolí byl objeven ve zbytcích peruánského osídlení z doby 8000 let před n.l. Mezi prvními Evropany, kteří tuto potravinu ochutnali, byl slavný Kryštof Kolumbus. Ten pak tuto potravinu přivezl, a tak se stala součástí i našich jídelníčků.
Zelené fazolky jsou totiž nedozrálé plody velkých fazolí, které se konzumují i se svým obalem. Samozřejmě se jedná jen o některé odrůdy. Takto se tato luštěnina stala oblíbenou pochoutkovou zeleninou.
Jste-li příznivcem zelených fazolek (nebo se jimi teprve stanete) máte po starostech po celý rok. Teď v létě samozřejmě dáte přednost těm čerstvým, nejlépe z vlastní sklizně. Po zbytek roku se může rozhodnout mezi konzervovanými či mraženými.
Zelené fazolky (a fazole vůbec) se ovšem nesmí konzumovat v syrovém stavu. Obsahují totiž jedovaté lektiny. Požití syrových fazolek (i fazolí) vyvolává silné zvracení a průjem. Buďte proto opatrní, jestliže máte malé děti a pěstujete fazole. Ve snaze vše ochutnat by si mohly přivodit otravu.
Jak poznat v obchodech čerstvé fazolky? Stačí jednu zlomit. Jestliže při přelomení lusknou a prasknou, pak je kupte. Doma pak úpravu moc neodkládejte. Fazolky totiž snadno vadnou, a pak ztratí nejen chuť, ale i tolik cenné vitamíny.
A jak na ně? Je to jednoduché. Odkrojte oba konce lusku a potom odstraňte postraní vlákna. Jestliže nejsou fazolky stejně dlouhé, překrájejte je. Pro použití v salátech je nechte delší, pro přílohu je udělejte dlouhé 3 -5 cm. Před úpravou je vždy spařte osolenou vodou a poté prudce zchlaďte vodou ledovou. Tím si udrží pěknou zelenou barvu při dalším zpracování.
Fazolky mají své milovníky i odpůrce. Jedni na ně nedají dopustit, jiní je nemohou ani vidět. Kouzlo ovšem tkví v přípravě. Fazolky vyvařené v polévce či v podivné bílé omáčce moc sympatií nebudí. Ale co třeba zkusit je v salátu či jako přílohu ke šťavnatému bifteku?
Zelené fazolky se hodí do salátů, omáček či polévek. Restované s česnekem či slaninou se tradičně používají jako příloha ke steakům a biftekům. Skvěle v této úpravě také chutnají třeba k pečenému jehněčímu. Můžeme je také připravit spolu s vaječnou omeletou, tak jako to dělají ve Francii. A fazolky na smetaně zná snad každý ze závodní jídelny či školní kuchyně. Najdete je také v řadě zeleninových směsí ať už mražených či sterilovaných.

Léčivé účinky:
Všechny fazole jsou bohaté na železo, vápník, draslík, hořčík, mangan, vitamíny skupiny B, spoustu nukleových kyselin a bílkovin. Zelené fazolky navíc obsahují i spoustu vitamínu C a kyselinu listovou. A také spoustu vlákniny. A tak mají ještě větší přínos pro náš organismus.
Obsažené nukleové kyseliny pomáhají regenerovat a omlazovat buňky. Při nedostatku bílkovin jsme unavení, nervózní a máme potíže se soustředěním. Vláknina je zase důležitá pro pohyb střev a správné vyprazdňování a tím nás chrání před rakovinou tlustého střeva. Vitamín C jako účinný antioxidant pomáhá udržovat naši dobrou kondici.
Zvláště vhodné jsou pro pacienty s poruchou jater, protože velký obsah vlákniny dokáže vázat i jedovaté a tukové látky. Díky odvodňovacím účinkům jsou vhodné při léčení urologických potíží. Zelené fazolky jsou proto součástí mnoha diet, včetně těch redukčních. Jsou nejen zdravé, ale i nízkokalorické (130 kJ/ 100g).

Read more...

Celer

Tuto rostlinu ze středomoří znali již staří Egypťané, ale u nás zdomácněla až v 17. Století.
V kuchyni je celer dobře známou zeleninou, avšak jeho léčivé účinky dalekosáhle přesahují jeho běžné užití.
U všech druhů celeru, které jsou u nás dostupné (bulvový, řapíkatý a listový), můžeme konzumovat nať i bulvu. Můžeme se setkat s různými druhy celeru. Jsou to především celer řapíkatý, z kterého se používá nadzemní část rostliny a celer listový a hlíznatý, u kterých můžeme zpracovávat jak listy, tak podzemní část, tzv. bulvu. Celer, to je zelenina, koření i lék. My, jakožto jeho potenciální konzumenti, se zpravidla dělíme do dvou skupin - jedni ho milují, druzí ho snědí jen z donucení, pokud vůbec.
Celer jako ochránce před mikroorganismy - celer obsahuje velké množství éterických olejů, hlavních původců jeho typického aroma. Vysoký obsah těchto éterických látek má svůj smysl pro rostlinu samotnou, slouží totiž jako ochrana před možnými záškodníky, jako jsou plísně, bakterie a jiní vetřelci. Působí jako ochranný štít rostliny, stejně tak ale mohou ochránit i naše tělo, především naše sliznice. Při konzumaci celeru se tyto látky uvolňují při cestě trávicím traktem na všechny jeho sliznice, v ústech, v žaludku, ve střevech.. a působí tu stejně, jako u samotné rostliny - antibakteriálně a antimykoticky - jsou účinnou ochranou a dezinfekcí našeho trávicího traktu. Podobně působí i v jiných částech našeho těla, zabíjejí infekce v ledvinách a močových cestách. V mnohém se tedy působení celeru podobá fenyklu.
Celer versus angína, chřipka a nachlazení - dezinfekční účinky celeru nacházejí své uplatnění i v případě onemocnění dýchacích cest. Celerové silice pomáhají s rozpouštěním hlenu a zároveň dezinfikují sliznice, čímž nám pomohou s jejich čištěním a zároveň zabíjí mikroorganismy. Celer je tedy i strašákem na kašel a rýmu a je vhodným doplňkem léčby nachlazení, užívaný především v syrovém stavu. Nejúčinnější je při léčení nachlazení šťáva z čerstvého celeru, která obsahuje nejen ony éterické dezinfekční látky, ale i velké množství vitaminů a minerálů, které posilují naši imunitu.
Celer léčí klouby - celer působí jak přírodní diuretikum - prostředek, který podporuje tvorbu moči, a tak čistí náš pohybový aparát, rozpouští usazeniny a pomáhá je odplavovat z těla. Je proto velkým pomocníkem při léčbě nemocí pohybového aparátu, jako jsou revmatismus, dna a artritida. Především pravidelné užívání syrového celeru nebo celerové šťávy by mělo zmírnit problémy spojené s těmito nepříjemnými neduhy a ulevit našim kloubům.

Nejzdravější je samozřejmě celer syrový, například v salátech, natí lze přizdobit polévku a další pokrmy, můžeme vyrábět také celerovou šťávu – například v kombinaci s mrkví. Celer můžeme přidávat i do omáček, marinád na pečení masa, péci ho s masem, smažit obalený v těstíčku nebo dusit s jinou zeleninou. Celer lze také přidávat do pokrmů – a to sušený, mražený nebo sterilovaný. Celerová nať i semeno jsou pak součástí směsí koření ke grilování. V kuchyni bývá celer využíván obvykle jen klasicky v polévkách, maximálně se smaží v trojobalu. Módní je například k pečeným žebrám na medu nebo ke kuřecím křidélkům přidávat syrový řapíkatý celer, který si obvykle můžete namáčet v modré omáčce (omáčka z plísňového sýru).
Komu celer "nejede", jeho typické aroma se dá zmírnit v salátech například přidáním strouhané mrkve, i čerstvá celerová šťáva chutná lépe po přimíchání mrkvové šťávy a pár kapek citronu.

Léčivé účinky:
Zdrojem výrazné celerové vůně je velké množství éterických olejů, které působí i antibakteriálně a antimykoticky v trávícím ústrojí, a jsou rovněž dezinfekcí močových cest – celer je také přírodní diuretikum. Rovněž snižuje krevní tlak.
Nať obsahuje vysoké množství sodíku a inzulínu – sodík pomáhá v těle udržet vápník. Nať obsahuje i vysoké množství vitamínu C, vitamíny řady B, vitamíny A, E a K, vápník, železo, draslík, hořčík, chróm, zinek a jód. Vše v organické, pro lidské tělo přijatelné formě. V lidovém léčitelství jsou dobře známy jeho afrodiziakální účinky. Naproti tomu v bulvě je obsah minerálních látek pouze poloviční a sodíku zde najdeme jen stopy.

Read more...

Tykev obecná (Cucurbita pepo)

Tykví je popsáno téměř 30 druhů a pocházejí z oblasti Střední a Jižní Ameriky. Semena příbuzných druhů objevená v Mexiku pochází z doby již před 7000 – 5500 let př. Kr. Do Evropy se tykve dostaly v průběhu 16. století v souvislosti se španělskými kolumbovými výpravami. Nejdříve se tykve rozšířily do Španělska, pak přes Francii do celého Středomoří a do Česka se dýně dostaly až oklikou přes Turecko, při nájezdech Turků do Evropy.
Tykev obecná má keříčkový charakter. Vytváří velkou listovou růžici a z jejího středu narůstají dlouze řapíkaté, dlanitě dělené listy. Rostliny mají velké jednodomé květy žluté barvy a jejich plodem jsou bobule různého tvaru a zabarvení. Stopka plodu je hranatá a tvrdá. Tykev obecná zahrnuje ze známějších typů cukety a patizony, které jsou velmi vhodné pro zpracování v kuchyni a na jejich přípravu existuje množství chutných receptů. K dalším odrůdám tykve obecné patří tykev olejná a tykev špagetová. Její oválné plody mají zvláštní vlastnost, že se po uvaření jejich dužina rozpadne na dlouhá a tenká vlákna podobající se špagetám. Proto je výborná jako přílohová tykev. Plody se vaří vcelku, jen je třeba je před vložením do vařící vody je propíchnout na několika místech vidličkou. Vedle tykví určených ke konzumaci náleží do druhu Cucurbita pepo také skupina tzv. okrasných tykví.

Přehled základních variet tykve obecné:
Cucurbita pepo, varieta giromontiina – cukety a kabačky
Cucurbita pepo, varieta patissonina – patizony
Cucurbita pepo, varieta oleifera – tykev (dýně) olejná

Pokud jste se rozhodli, že chcete zhubnout a není vám jedno, jakým způsobem toho docílíte, bude pro vás cuketový jídelníček jako stvořený. Cuketa je skvělé dietní jídlo, protože ji tvoří z velké části voda, takže cuketa moc kalorií neobsahuje. Cuketu můžete udělat na mnoho způsobů a tak když budete mít cuketu ve svém jídelníčku zařazenou 4x-5x týdně, rozhodně nic nezkazíte. Do těla se vám budou tak dostávat jen důležité látky které potřebujete a zbytečné kalorie jako v případě jiných jídel ne. Všechny potřebné látky z cukety dostanete a navíc se vám žádné nebezpečné látky do těla dostávat nebudou. Na doklad toho, že je cuketa opravdu nízkokalorická vězte že ve 100 g cukety se skrývá jen asi 80 kJ.

Cuketa je navíc výhodná v tom, že hubnete naprosto přirozenou, zdravou a nechemickou cestou. Je rozhodně lepší, když si zvolíte cuketovou dietu, než abyste si nechali předepsat pilulky na hubnutí. Chemické, uměle vytvořené látky rozhodně nijak tělu nepřispívají a jsou k němu nešetrné. Což o cuketě rozhodně říci nemůžeme. Ta naopak při vašich snaženích o hubnutí bude dodávat tělu všechny potřebné látky a udržuje ho ve skvělé kondici.

Cukety můžeme sklízet prakticky jakékoli. Ty které mají maximálně 30 cm, jsou více šťavnaté a nemusíme je loupat. Ovšem v kuchyni se neztratí ani obři cukety v délce 30 - 60cm. Cukety je dobré spotřebovat co nejrychleji, případně je nakrájet a dát zamrazit. Jestliže cukety uchováváme v chladné místnosti, vydrží nám klidně dvacet dní.

Těmto dužnatým plodům patří velká pochvala. Neumisťují se sice na předních příčkách, co se obsahu vitamínů týče, zato jsou plné vody. Ta tvoří až 90 % plodu cukety a jak víme - vodu není třeba vychvalovat, její blahodárné účinky na organizmus a pleť jsou notoricky známé. Cukety mají ovšem další velké plus, obsahují dostatečné množství vlákniny, která se stará o naše zažívání tak pečlivě, jako například hrnek horkého mléka s medem dbá o náš rozbouřený žaludek.

Cukety v kuchyni  - nebojte se jich. Budete s nimi spokojení. Cukety nejsou nevděčné a jejich příprava nevyžaduje samé jedničky v lekcích vaření. Voda dobře nasává chutě, proto cuketa vždy získá chuť připravovaného jídla a nepřimíchává do něj žádné své příchutě a vůně. Mladé cukety stačí omýt a osušit a do receptů je můžeme dát se slupkou i jadérky. Starší plody je lepší oloupat a vydlabat.

Léčivé účinky:
Slupka cuket je důležitým zdrojem karotenů, vitamímu E, hořčíku, vápníku, zinku, železa. Tím, že cuketa obsahuje velké množství vody, patří mezi nízkokalorickou potravinu (pomáhá při hubnutí). Cuketa pomáhá při vylučování vody a odpadních látek z organismu, posiluje imunitní systém, zlepšuje průchodnost střev a pomáhá zbavovat střeva jedovatých látek. Cukety aktivují přeměnu látkovou v buňkách, zvyšují výkon mozku a schopnost soustředění, působí na nervy uklidňujícím způsobem, avšak přesto stimulačně. Zvyšují stav bílkovin a zlepšují celkovou výkonnost, posilují svaly a srdce, odstraňují ochablost střev a zácpu, posilují všechny sliznice v těle.
Nesmíme zapomenout ani na vitaminy, které obsahuje slupka (ta je však dobrá pouze u mladých plodů cukety, u těch větších je lepší ji oloupat). Je to především vitamin A, který dbá o náš zdravý zrak a tělesnou kondici. Nejlépe se v těle vstřebá společně s troškou oleje. Za zmínku také stojí obsah vitaminu E, fosforu, vápníku, železa a draslíku.
Vláknina má čistící účinek zvláštně na naše střeva. Zbavuje je od nebezpečných usazenin a zlepšuje se tak jejich průchodnost. Přítomný draslík zase stimuluje činnost ledvin a napomáhá vylučování nadbytečné vody v těle (a spolu s ní odplavou také nechtěné toxiny…). Proto je cuketa výborná například pro lidi s nadváhou, cukrovkou, či zkrátka obecně pro zdraví. A jak jistě víme, zdravý člověk je odolný vůči infekcím, zánětům…

Read more...

Cibule kuchyňská (Allium cepa)

Cibule původně rostla v Asii jako planá rostlina. Potom, co místní obyvatelé objevili její léčebné účinky, přestěhovala se i do jejich zahrádek a postupně také do celého světa. Cibule má co se týká léčebných účinků velmi blízko k česneku. Z tohoto pohledu je totiž stejně jako v česneku i v cibuli nejvýznamnější látkou alicin, který má antibiotické účinky. V cibuli vedle alicinu najdeme také velké množství vitamínů a minerálů.
V současné době již existuje mnoho různých speciálních odrůd cibule (bílé, žluté, červené - malé i velké, pálivé i sladké).
Klasická cibule - nejčastěji používaná žlutá cibule je vysoce štiplavá. Má vysoký obsah cukru díky němuž při dušení sládne. Syrová žlutá cibule se nejlépe hodí do jídel, která by měla být ostřejší.
Červená cibule - chcete-li zachovat červené cibuli její nádhernou barvu, duste ji jen krátce. Její chuť je sladká až mírně štiplavá. Nejvhodnější je do syrových jídel.
Bílá cibule - patří mezi mírnější cibulové druhy. Hodí se hlavně do všech možných salátů a marinád.
Jarní cibulka - obsahuje mnoho vitamínů prospěšných našemu organismu. Nejlépe chutná syrová, jako součást pomazánek.
Šalotka - kuchaři považují šalotku za královnu mezi cibulemi. Má výrazné aroma a je výborná jak syrová, tak i dušená.

Léčivé účinky:
Je prokázáno, že cibule a česnek snižují riziko rakoviny žaludku. Tyto druhy zeleniny totiž zabraňují vzniku rakovinotvorných buněk a neutralizují karcinogeny. Díky velkému obsahu alicinu se cibule používá jako vydatný pomocník v léčbě nachlazení, angíny či chřipky.
Kašel - šťáva z cibule posypaná cukrem je jedním z nejstarších a stále velmi účiných receptů. Další možností s podobným účinkem je odvar z cibule, tzv. cibulový čaj. Pokud budeme v době nemoci pít tuto šťávu či čaj třikrát nebo čtyřikrát denně, kašli se velmi výrazně uleví a nemoc postupně odezní.
Rýma - je dobré vdechovat páry z čerstvě nakrájené cibule. Je pravda, že si trošku pobrečíme, ale účinek za to stojí. Výpary z cibule si totiž poradí s viry, které nás obtěžují na sliznici a v dutinách. Vitaminy a minerály obsažené v cibuli zase posílí imunitu našeho organismu a dobu léčby tím výrazně zkrátí.
Cibule také prospívá našemu trávení. V žaludku a střevech pomáhá udržet zdravou mikroflóru. Díky tomu se zlepšuje chuť k jídlu, ale i trávení potravy díky stimulaci produkce žluče a žaludečních šťáv. Dalším léčebým účinkem cibule je redukce vysokého krevního tlaku. Při pravidelném užívání cibule dokáže, u méně závažných případů pacientů s vyšším krevním tlakem, úplně nahradit chemické léky. Tento účinek lze rozpoznat už malou chvíli po konzumaci cibule, kdy je pacientovi naměřen nižší krevní tlak. Další vynikající vlastností cibule, která rozhodně stojí za zmínku, je snižování hladiny cholesterolu v krvi. Cibule pomáhá předcházet takovým problémům, jako jsou křečové žíly, poruchy prokrvování rukou či nohou, hemeroidy, ale i infarkt. Cibule podporuje činnost srdce a čistí náš cévní a žilní systém. Cibule je vhodná pro diabetiky. Odborníci se shodli na tom, že cibule snižuje hladinu glukózy v krvi, proto se její konzumace doporučuje lidem trpícím cukrovkou. Je vhodná při dietách. Pokud patříte mezi ty, kteří se snaží zhubnout a bez cibule se neobejdou, klidně si ji zařaďte jako přísadu do jídel. Nejenže má cibule léčivé účinky, ale má i malé množství kilojoulů (200 kJ na 100 g).
Bodnutí nebo štípnutí hmyzem - na dotčené místo přikládáme plátek cibule, která omezí otok i případné zarudnutí nebo svědění.
Léčba plísní nebo bradavic - na místo zasažené plísní nebo bradavicí se přikládá kaše z rozdrcené čerstvé cibule a nechává se zde několik hodin každý den až do úplného vyléčení.
Je také známá jako přírodní afrodiziakum. Zlepšuje prokrvení pohlavních orgánů a stimuluje libido.
Cibule je bohatá na kyselinu listovou, která je velmi důležité při plánovaném početí. Obsahuje ale i vitaminy B, C, E a karoteny. Pokud jde o minerály, v cibuli jsou zastoupeny železo, zinek, síra, fosfor, hořčík, draslík, vápník, sodík, měď a jód.

Read more...